Moje zájmy, koníčky a jorkšírka Barunka

Vybírat dárky je umění

Středa v 8:20 |  Tak jde život
Vánoce už se blíží celkem rychle, řekla bych, že hodně rychle a na výběr dárků zbývá čím dál méně času. V této disciplíně jsem nebyla nikdy žádný odborník , v originálním výběru už vůbec ne. Vrcholem mé originality byly dárky, dávané pro mé blízké, opravdu důkazem mého "umění". A tak se téměř se železnou pravidelností pod stromečkem objevovaly bačkory, sada mýdel, ponožky, kombiné případně zástěra. Přesto měli obdarovaní pokaždé radost a Ježíškovi děkovali.
Vybrat vhodný dárek je opravdu umění a jsem přesvědčená, že na jeho ceně vůbec nezáleží. A už vůbec neplatí úměra čím dražší dárek, tím větší radost obdarovaného. I když můžeme vybírat dárky opravdu netradiční např. seskok padákem, let balonem nebo pobyt s lázeňskými procedurami, obrovskou radost stejně udělá dárek vlastnoručně vyrobený nebo dárek s jednoduchým nápadem, vymyšlený a vytvořený přímo na tělo.
K tomu, abychom udělali velkou radost, stačí někdy docela málo.
Mého muže kdysi velmi potěšil prakticky malý dárek od dcery. Mezi spoustou rodinných fotek objevila jednu, na které byl můj muž, tehdy asi čtyřletý, se svými rodiči v Praze na Václavském náměstí. Fotku schovala, dala zarámovat a dárek byl na světě. Od té doby má své trvalé místo na poličce v ložnici.
Dokonce i peníze se dají darovat jinak než v obálce. Stačí porcelánová nebo keramická pokladnička-prasátko. Darovanou částku rozměníte na 50ti koruny, naplníte prasátko, zabalíte do celofánu s pěknou mašlí, a tak trochu tradiční-netradiční dárek je na světě. U mých dětí úspěch měl. Tady by ta úměra zřejmě zafungovala, čím větší prasátko, tím více se do něho vejde.
Prožívejte klidné adventní dny s vůní františků, purpury, světlem svíček a dobrou náladou. Ani ten úklid není třeba přehánět.


 

Poslední prázdniny

9. prosince 2017 v 9:30 |  Hrátky s češtinou
Protože je třeba občas provětrat mozkové závity, opět jsem si vyzkoušela napsat krátké povídání na jedno písmeno.
Tentokrát jsem si vybrala "P".
Není to tak úplně jednoduché, a proto si občas beru na pomoc slovník. Písmenko, které mi zatím dalo opravdu zabrat, bylo
písmeno "Č", přesto se mi krátké povídání sepsat podařilo. A teď opět písmenko "P".

Pepa, poťouchlý přítel Patrika Pantoflíčka prožíval poslední prázdniny. Přitažlivý pediatr právě podepsal placenou práci předsedy představenstva pražské polikliniky. Přestřihl pomyslnou pásku, primáři Patočkovi předložil přijímací protokol, přivítal pozvané přátele, potažmo početné příbuzenstvo.
Přivezl perfektní pohoštění, pekárna poslala preclíčky, Postřižinský pivovar pivo, přivezli pěkně promaštěnou pravou podkrkonošskou pečínku.
Pijácká party pokračovala po půlnoci pořádnou pařbou. Přátelé prozpěvovali přisprostlé písničky, Patrik připálil Pepův přijímací protokol, příbuzní prozřetelně prchli po první plamenné potyčce.
Pijani padli po páté. Potom převzala patronát policie.



Parfém v podezření

5. prosince 2017 v 9:30 |  Divadlo
Divadlo Radka Brzobohatého vstoupilo do nové sezony nejen s novou ředitelkou, ale i s francouzskou krimikomedií Parfém v podezření.
Protagonistkami divadelní hry je pět sester se společným otcem, ale různými matkami a vyšetřující komisař, který upřednostňuje vyšetřování vraždy poněkud nevšedními metodami. Obětí v případu je majitelka nedalekého butiku, se kterou měly všechny sestry své osobní problémy. Každá z nich může mít motiv, ale alibi nemá prakticky žádná z nich.
Přestože je hra skvělě obsazená přestavitelkami ženských rolí (Zawadská, Švandová, Postlerová, Karolyi, Guščíková) v představení se mi nejvíce líbil Lukáš Burian, jako policejní komisař. Vtipný, přirozený projev, toho vyšetřovatele jsem mu věřila.
Osobní pozvánka dvou protagonistek a jejich nadšení pro věc v televizním pořadu mě nalákalo a těšila jsem se opravdu hodně. Zřejmě jsem čekala něo víc. Dámy prominou, Lukáš měl navrch.



 


Koňská dávka nejen pro koně

1. prosince 2017 v 10:30 |  Tak jde život
Nedávno mě fakt pobavila kamarádka úsměvnou historkou, kterou zažila při telefonickém objednávání jednoho přípravku.Musím to vzít ale trochu oklikou.
Jedná se o přípravek na regeneraci pohybového aparátu pro koně a psy s protizánětlivým účinkem. Prvně jsem se o tomto přípravku dozvěděla v psím salonu, kam chodíme s Barčou na střihání. No salon, majitelka tomu tak říká, ale má to tam opravdu moc pěkné. Ale k věci. Podruhé jsem podobný přípravek kupovala pro Barču u veterináře. Nepřekvapilo mě, že přípravky na úlevu od bolesti existují i pro zvířata, ale to, že je často pro sebe využívají i samotní páníčci. Paní doktorka na veterině přípravek doporučila i svojí matce na bolesti kyčelního kloubu a prý si ho nemůže vynachválit.
Nevím, jestli je tam vyšší dávka účinné léčebné látky, ale je pravda, že jsem se s tímto názorem od té doby setkala už vícekrát. Zrovna tak i moje kamarádka.
Rozhodla se tedy přípravek telefonicky objednat i pro svého manžela a švagrovou. Paní v objednací kanceláři byla velmi milá, dohodly se na rychlém dodání a při odběru více balení se na dodávku vztahovala i určitá sleva. Komická situace nastala při dotazu, zda je přípravek určen pro koně nebo pro psa. Když moje kamarádka na otázku suverénně odpověděla, že pro manžela, bylo prý na druhé straně chvilku rozpačité ticho , následované oboustranným smíchem. Ta paní zažila takovou objednávku zřejmě prvně, ale určitě ne naposled. Sama jsem zvědavá na výsledek koňské léčby, ale když to pomůže koňovi ...




Procházka botanickou zahradou

27. listopadu 2017 v 10:30 |  Tak jde život
V přírodě v tuto dobu už rozkvetlé květiny nenajdeme, když teda nepočítám ještě stále se snažící muškáty v truhlících na domovních oknech nebo balkonech. Ty dokazují svoji vytrvalost mnohdy ještě v prosinci. Jinak je příroda smutná, podzimní barevnost stromů už také pominula, a tak jsme si o víkendu udělali procházku do skleníků botanické zahrady v Praze Na Slupi.
Nekonala se žádná akce ani výstava, proto nás návštěvníků byla jenom hrstka a prohlídka byla velmi příjemná.
O rozruch se postarali pouze papoušci v obrovské voliéře. Jde o stálou expozici, kterou provozuje Klub přátel exotického ptactva.
Hned při vstupu nás přivítal nádherný amazoňan Oskar a potom už jsme si užívali prohlídku s nádhernými kvetoucími rostlinami. K vidění jsou i kaktusy rozličných tvarů a velikostí, sukulenty, palmy, kapradiny, tropické i subtropické rostliny.
V tomto nevlídném podzimním počasí to byla opravdu příjemná návštěva.



Byla jednou jedna ZŠ

22. listopadu 2017 v 17:08 |  Tak jde život
Doba mé školní docházky je už tak strašně dávno, že se vzpomínky na ní tak nějak vytrácejí, zamlžují a přesto se na některé zapomenout nedá.
Chodila jsem na základku v jedné pražské čtvrti, kde základních škol bylo hned několik. Přesto si myslím, že ta naše byla tak trochu jiná. V té době mně ovšem připadalo všechno naprosto normální. Třeba i to, že jsme jako žáčci prvního stupně museli do školy chodit v pracovním plášti. Teda přesněji, my holky měly modré pracovní pláště, kluci nosili tmavé návleky na rukávech u košile. Přesně takové, jaké můžete vidět u úředníků ve filmech pro pamětníky. Není to žádný vtip ani výmysl. Naše maminky by mohly vyprávět, jak musely pro své dcery opatřit pracovní plášť. Ty šikovnější ušily, ty méně šikovné nechaly ušít. Maminky kluků to s návlekama měly podstatně jednodušší.
Tahle šaškárna trvala, tuším, jenom jeden školní rok. V dalším roce už naše školní fotky dokazují, že pokus o přiblížení se školákům v SSSR skončil.
Normální bylo i to, že jsme skládali pionýrský slib, což bylo běžné na všech školách až do roku 1990. Ale my jsme ten slib slavnostně skládali v Muzeu V.I. Lenina v Hybernské ulici (dnešní sídlo ČSSD). Tím okamžikem se pro nás stal pionýrský šátek součástí denního školního oblečení. Každý týden se ve třídě měnila důležitá služba nejen na mytí tabule, ale i na každodenní hlášení učiteli, kdo nemá šátek. Jeho zapomenutí byl větší problém než zapomenutý domácí úkol.
Normální byl i obrovský venkovní bazén v areálu školy, který jsem za celou školní docházku neviděla napuštěný. V zimě jsem to celkem chápala, ale v létě? Vlastně byly prázdniny ...
Normální bylo i to, že se holky v dílnách učily pilovat, hoblovat, zatloukat hřebíky a kluci v pracovní výchově šili z tepláků palcové rukavice. Na to obzvláště rád vzpomíná můj brácha.
Přesto pro nás bylo naše dětství naprosto normální. Byla to vlastně doba bezstarostnosti, her, kamarádství a pionýrský šátek, sliby i pracovní pláště zůstávají úsměvnou vzpomínkou.





Pečení není moje hobby

17. listopadu 2017 v 9:30 |  Vaření, smažení, pečení
Když jsem se před více jak 40ti lety vdávala, neboť i u nás se objevil spermoníček šikula, vaření pro mne bylo opravdu velkou neznámou. Doslova. Já neuměla vůbec nic, jen kromě čaje, melty a brambor. Zkrátka naprostý neználek. Já snad ani nevěděla, co s kuřetem, jestli ho v tom igelitu nechat nebo vyndat. Můj první domácí knedlík se mi při vyndavání z hrnce tak trochu "proletěl" po kuchyni, ale chuťově byl překvapivě dobrý.
Při mých začátcích v kuchyni byla po ruce moje milovaná babička, a to přímo nebo jako poradce na telefonu. Postupně jsem se naučila uvařit skoro všechno a myslím, že docela dobře. Jenom to pečení mě nikdy moc nebavilo a tam, kde se v receptu vyskytuje slovo kvásek, obracím stránku. Přesto koláče, bábovky i vánoční pečivo zvládám, zase až taková trubička nejsem.
Problémy mám s pečením bezlepkových zákusků, se kterými je třeba se popasovat po zjištění celiakie u mého muže. Receptů je na internetu spoustu, koupila jsem si knihu Vaříme bez lepku, ale můj moučník většinou není takový, jak prezentuje obrázek. Ale tento víkend jsem si doma šplhla. Hraběnčiny řezy bez lepku byly opravdu moc dobré, i na tom talířku jsou celkem lákavé. Zkrátka se musím pochválit, moje hobby to totiž není.

Hraběnčiny řezy bez lepku

4-5 jablek, 450g bezlepkové mouky (Jizerka), 4 vejce, 250 g másla, 1 prášek do pečiva, 190 g cukru, 1 vanilkový cukr, 1 skořicový cukr, citronová šťáva, sůl

Nastrouhaná jablka pokapeme citronovou šťávou.
Do mísy dáme mouku, prášek do pečiva, žloutky, 110 g cukru, změklé máslo a špetku soli. Vypracujeme hladké těsto a menší část odložíme do mrazáku.
Bílky se zbylým cukrem vyšleháme na tuhý sníh.
Vyválené těsto položíme na plech s pečícím papírem, rozložíme strouhaná jablka, posypeme vanilkovým a skořicovým cukrem a zakryjeme sněhem z bílků. Na sněhovou peřinku nastrouháme těsto z mrazáku a v předehřáté troubě pečeme cca 30 minut při 180°C.
Bezlepkové řezy krájíme až po vychladnutí!




Tak to je opravdu navždy

12. listopadu 2017 v 10:30 |  Tak jde život
Ať chcete nebo ne, tenhle příběh je prostě " navždy". Když si ten nejrychlejší a nejbojovnější spermoníček najde to svoje správné vajíčko a podaří se mu tam pěkně tiše zabydlet, začíná kolotoč věčných starostí ale i radostí. Ten spermoníček šikula si situaci vůbec neuvědomuje, ale pro všechny v jeho okolí provždy končí, většinou do té doby celkem bezstarostný život, a začíná život úplně nový. Nový, zvláště pro jeho mnohdy i nepřipravené rodiče a pokud je to první výrazný úspěch v boji na tomto poli, tak i pro budoucí babičky a dědečky.
Všudypřítomný strach a obavy o malého tvorečka právě začínají. Začínají a prakticky nikdy nekončí. Prožíváme každou nemoc, každý nezdar a neúspěch a naopak z každého úspěchu se dokážeme radovat. Prožíváme předškolní i školní období střídavě s napětím, obavami, ale i s radostí a pýchou.
Život jde dál, školní období končí, přicházejí první lásky, první kroky v zaměstnání, první známosti, společné bydlení. A tam někde už opět čeká další spermoníček šikula, aby se ten koloběh života nikdy neuzavřel. Tak to má být, tak je to správně...




Obyčejný školní retro den

8. listopadu 2017 v 13:30 |  Retro vzpomínky
Mám toho nějak moc, snad to všechno stihnu. Večer musím Honzíkovi připravit tašku do školy . Budou se učit hodiny a potom mají čtení, tak ještě , na ten jsem posledně málem zapomněla. Poslední hodinu mají tělocvik , tak je potřeba ještě přemáchnout trenýrky, posledně s nimi Honzík zřejmě vytřel celou tělocvičnu. Ve čtvrtek bude potřebovat vodovky a plnicí pero , to zítra musím všechno nakoupit.
Helenka už je zkušená školačka, ta už se učí i ruštinu a docela jí to jde. Dala mi podepsat žákovskou knížku, nesmím zapomenout jako posledně nebo zase bude poznámka. Ale to má ještě čas. Zítra jedou na výlet, tak hlavně najít chlebník a pláštěnku v televizi říkali, že bude pršet. Ještě jí dám s sebou cigarety ne, nebojte, to jsou jenom žvýkačky. A teď už jenom připravit stravenku na zítřejší oběd , to by mi neodpustila.
Až se zítra večer sejdeme, určitě si dáme polárku a třeba si zahrajeme i blechy

Mně změna času nevadí

4. listopadu 2017 v 10:30 |  Tak jde život
V době mého dětství žádná změna času neexistovala, po celý rok byl prostě čas jenom jeden. V roce 1979 byl zaveden čas letní , který spoustě lidí přináší řadu problému, mimo jiné i problémy zdravotní. Já s přechodem na letní a středoevropský čas naštěstí žádné problémy nikdy neměla. Pravda, zkrácení spánku o jednu hodinu mi teda dost vadilo, ale vlastně jen ten první den. Tělo si na nový režim rychle zvyklo a teď, když můžu klidně spát a vstávat bez asistence budíku, není problém už vůbec žádný.
Jediný člen naší rodiny, který problém se změnou času měl, je naše Barunka. Je zvyklá dostávat misku s krmením večer kolem šesté a její žaludek je na tuhle dobu prostě nastavený. Kolik právě ukazují hodiny jí naprosto nezajímá, její hodiny ukazují, že už je čas. A miska je prázdná, proč?
Vlastně mi to vůbec nedošlo, když za mnou v neděli přišla v pět, odešla a zase přišla, koukala tak nějak vyčítavě a já, panička, nic. Teprve když začala poštěkávat a odbíhat do kuchyně ke své prázdné misce, tak mi to docvaklo. Je čas krmení, a to je prostě fakt. Kolik ukazují hodiny to není vůbec, ale vůbec důležité.
Stejnou zkušenost má i moje kamarádka s kočkama. Rozdíl je v tom, pro mne dost podstatný, že ona ty svoje kočky krmí sice také v šest, ale ráno. Budíček v pět pro ni tentokrát opravdu moc příjemný nebyl. Ale vysvětlete to těm hladovým tvorečkům.




Kam dál